Popisovaní umělci se dají rozdělit do několika kategorií, podle toho, jak k původně vytouženému polibku smrti, z jehož stínu už nikdy nevystoupí, přišli.
První kategorii tvoří ti, kteří trpí "Syndromem Metallica". Kapela má velice početnou fanouškovskou základnu, o které si většina může nechat jen zdát, přesto má na Facebooku ještě dvakrát víc "lajků". Tu druhou polovinu totiž tvoří lidé, kteří se nedají nazývat opravdovými fanoušky, nezajímá je tvorba kapely (ač skvělá a plná veleděl), jim přece stačí ta jedna jejich and nothing else matters...
Druhým problémem se zdá být "Syndrom Survivor". To jsou ti nejtypičtější One Hit Wonders z nejtypičtějších - třeba právě kapela Survivor (kdo že??), proslavená kultovním filmem Rocky (aha, už vím!) a její skladba Eye of the Tiger (no jasně, to znám, ale oni někdy vydali něco jiného?). Myslím že každý se v modelové situaci našel a pro pochopení situace stačí.
Třetí příklad bude "Syndrom Oceán", kam řadím zpravidla skvělé kapely, které z nějakého důvodu zamrzly na půli cesty za slávou a většinou neprávem.
Dalším syndromem je "Syndrom Dickinson", tady jde o sólové kariéry frontmanů kapel, které jsou vypsány v první větě článku, tedy právě takový Bruce Dickinson, jehož sólová dráha není zdaleka tak úspěšná jako ta s Iron Maiden. Na takových projektech se podezřele často opakuje jediný velký hit, který následně převezme do koncertního repertoáru mateřská kapela a následný propadák.
Poslední skupinu tvoří ti, kteří vlastně ani One Hit Wonders nejsou. Řadí se sem ve světě úspěšné kapely, jimž někdo v České Republice způsobil obrovské zpopularizování jedné skladby, takže se z nich pro nás stávají kapely jednoho hitu. Pozor na to, že běžně to neplatí a je to pouze taková naše lokální specialita... Nazvěme to třeba "Syndrom Uriah Heep".
Teď už můžeme přistoupit k samotnému (ne)veselému výčtu včetně popisů.
