Nejlepší album všech dob?
Kdykoliv se někde mluví o nejlepší desce všech dob, jako první mě napadne právě Out of Time. Druhá deska R.E.M. pod velkým vydavatelstvím (Warner Bros.) a sedmá celkově v roce 1991 definitivně posunula kmotry alternativního rocku směrem pozdějších let, posadila je na trůn nejpopulárnější kapely na světě, udělala z Michaela Stipea světovou rockovou hvězdu a objevila pro rockovou hudbu jeden nový nástroj (hádejte jaký...). Prudukoval ji podle mého mínění nejlepší producent všech dob, Scott Litt (Document, Automatic for the People, Monster, New Adventures in Hi-Fi R.E.M., singly k In Utero a živák MTV Unplugged Nirvany, spolupráce s Hole a Patti Smith). Přinesla se svým pilotním singlem jeden z největších, dodnes hraných hitů rockové historie. Poprvé se u R.E.M. pěvecky pojevil výrazněji i někdo jiný než hlavní zpěvák Michael Stipe. Přes to, že na desce není tolik rádiových hitovek, jako na následujícím Automatic for the People, které staví většina lidí na piedestal pro nejlepší desku od R.E.M., přesto že mám i další srdeční záležitosti v jejich diskografii (vlastně tahle kapela je jedna velká srdeční záležitost), myslím si, že Out of Time by nálepka nejlepšího alba všech dob slušela. Slušelo by se stejně tak dodat, že headlineři Warnerů té doby dostali v roce 1992 za desku celkem 3 ceny Grammy (!).
Sbírku jedenácti kompozic na pomezí rocku, folku, country a klasické hudby otevírá Radio Song s hostujícím hiphoperem Lawrence Parkerem, známým jako KRS-One. Ačkoliv šlo o čtvrtý singl z alba, z drahokamů alba patří k těm spíše méně zářivým. Je však nejlepším v tom, čím skutečně v koncepci alba je - otvírákem.
Druhou skladbou alba je již zmiňovaný pilotní singl. Dodnes rádii omílaný obrovský hit znají i ti, kteří o kapele R.E.M. nikdy v životě neslyšeli. Pro R.E.M. přelomová skladba, která je katapultovala z těch mladých a nadějných rovnou mezi absolutní světovou špičku. K písni byl natočen kultovní videoklip a z Michaela Stipea byla rázem světová hvězda. Losing my Religion obsahuje skvěle přednesený geniální Stipeův text, skvělou produkci s basou, španělkou a v pozadí s nenápadným, skrytým orchestrem, v podání Mika Millse, Billa Berryho a producenta Scotta Litta, a pak to hlavní... ústřední mandolínový motiv Petera Bucka. Osobitý styl tohoto kytaristy, typický vybrnkáváním zvonivých akordů, si o něco podobného říkal už od začátku. Do soundu kapely pak mandolína zapadá přímo fantasticky.
Po rádiové pecce se album opět usadí do své skvělé atmosféry, skoupější na hitové melodie, přesto působící pohlazení po duši. Surrealistická báseň Low s Millsovou basou dunící v pozadí přesně zapadá do konceptu alba. Nejdelší skladba alba se nese v polidném duchu s občasným popohnáním podladěnou elektrickou kytarou. Spíš než samostatně zapůsobí při poslechu celé stopáže alba, které byť není vyloženě koncepční, dává dohromady smysl.
Perfektním zpestřením, o kterém jsem mluvil už v úvodu, je čtvrtá písnička na desce. Jde o dílo Mika Millse včetně textu, což je zajímavé samo o sobě, jenže tím nepřehlédnutelným elementem je to, že baskytarista disponující vysokým hlasem nazpíval skladbu jako hlavní zpěvák. Stalo se tak poprvé, nepočítaje bonusovou coververzi Gary Zekleyovy písně na albu Lifes Rich Pageant v roce 1986. Přes to, že šlo o třetí singl, dnes už píseň moc známá není. Což je ovšem škoda, proto můžu tuhle perlu z pera Mika Millse pouze doporučit. A krom toho, každého, kdo kdy slyšel hitovku Orange Crush, muselo napadnout, jak by to znělo, kdyby Mike Mills, zpívající druhý hlas, zpíval celý text - tady je odpověď.
Endgame je instrumentálka, pouze dokreslující atmosféru. Což jí jde ale přímo dokonale. Zakončovala na původním vydání ve formátu vinylové desky nebo magnetofonové kazety A stranu alba, nazvanou "Time Side" (B strana se jmenovala "Memories Side"). Tento hezký detail samozřejmě na digitalizované verzi alba nevynikne. MP3 sice hrají v současné době už velmi dobře a formát *.flac pak téměř nemá kvalitativních nedostatků, zvuk však není jedinou výhodou analogu. Tyto niance tak dnešní mladá generace už bohužel nedocení...
Tak tedy, konec první strany desky!
Druhá strana začíná asi nejkontroverznější záležitostí alba, a sice druhým singlem v podobě velehitu Shiny Happy People. Hitovku doplněnou smyčcovým orchestrem zpestřuje to, že se vystřídá za mikrofonem Stipe s Millsem a především pak hostující Kate Pierson, countrypopovou zpěvačkou a další slavnou rodačkou ze západoamerického městečka Athens (neplést s řeckými Aténami!). Countrypopový nádech je ve skladbě cítit všude, ačkoliv samotný sound kapely se ani tolik nezměnil. Kapela samotná měla na píseň názor svůj. Nevěda ještě nic o pozdějším úspěchu Losing my Religion, mělo jít o prodejní artikl, reklamní tahák a popík pro rádia. Mike Mills skladbu miluje, Peter Buck, Bill Berry a především pak zpěvák Michael Stipe ji nesnáší. Proto kapela nikdy tuhle skladbu nehrála na koncertech, v podstatě se od ní distancovala a ani na výběru In Time: The Best of R.E.M. 1988-2003 se neobjevila.
A stejně jako po Losing my Religion, i po Shiny Happy People přichází zklidnění a zařazení zpátky do atmosféry alba. Belong je zajímavá "nezpěvem", pouze recitací Michaela Stipea. Jinak jsou to ale typičtí R.E.M., melodická basa, zvonivá kytara, hezky složené vícehlasy (v bezzpěvých částech).
Half of a World away, procítěný, baladický text, je zabalen do famózní melodie, opět nechybí mandolína, zde navíc varhany, můj oblíbený nástroj, korunovaná Stipeovým procítěným zpěvem. Vynikající záležitost. Jako ukázku tentokrát nepoužijeme studiovou verzi z alba, ale akustickou předělávku z MTV Unplugged z téhož roku 1991. Akustický kabát skladbě vyloženě sedí.
A opět analogie s první stranou, Texarkana je opět skladatelským dílem Mika Millse, tentokrát jen orchestr hrající jakýsi doprovod, R.E.M. ukrytí stranou a sólo pro Mika. Hlasové kvality skutečně má, škoda, že se po boku Michaela Stipea neprosadil více. Near wild Heaven však doporučím posluchači spíš - pokud si neposlechnete rovnou celé album, což je samozřejmě varianta nejlepší.
Jak se stopáž chýlí k závěru, přichází ještě jeden vrchol - možná vůbec nejvyšší. Country Feedback je skutečně jedna z nejkrásnějších písní všech dob. To ocenili i fanoušci, ale pouze skalní. Na nahrávce neuslyšíte žádné bubny, protože skladba je nahrána naživo a bubeník Bill Berry se přesunul k baskytaře. Mike Mills hraje podmanivý doprovod na varhany. Přesto, že se skladba nestala singlem (neměla na to potenciál), osobně si ji vždy poslechnu raději než třeba Radio Song nebo Shiny Happy People. Vice se asi slovy popsat nedá, nechám proto opět slovo kapele.
Závěr alba byl vždy silnou stránkou R.E.M., na Out of Time ho obstarává Me in Honey, opět s hostující Kate Pierson. Jejího hlasu je už na albu možná poněkud moc, ale není to na škodu. A skladeb je jedenáct, a já dodávám, že tady je to přesně tak, jak to má být. Těžko si představit lepší uspořádání desky.
Všimli jste si, že jsem po celou dobu nic nezkritizoval? Nebylo totiž co. Možná může někdo mít vyhraněný názor na Shiny Happy People, možná někomu přijde Losing my Religion ohraná, ale všichni, kteří mají uši, mozek a srdce, se po poslechu celé desky musí shodnout na tom, že jde o album, jak to vystihnout - mimořádné. R.E.M zachycuje přesně v přechodu z alternativní formace na světovou senzaci obřích rozměrů. Je tak přijatelné pro konzumní posluchače rádií, které nezajímá underound z počátku jejich kariéry, přesto i skalní fanoušci si přijdou na své, neboť album vznikalo ještě v poměrech téměř výhradně klubové kapely.
Nejlepší album R.E.M.? Dost možná. Nejlepší album všech dob? Kdyby to šlo nějakým způsobem objektivně určit, klidně by jím mohlo být právě Out of Time.
Žádné komentáře:
Okomentovat