pátek 17. srpna 2012

České národní dědictví I. - Flamengo

Ti, kteří to všechno začali ...

Vítám vás u nové podkategorie článků, navané České národní dědictví. Většina lidí, zejména mladší generace, tvrdí, že nemá smysl uznávat, ne-li dokonce poslouchat českou hudební tvorbu. Argumenty jsou, že v naší kultuře reprezentuje to nejlepší Michal David a Lucie Bílá, nemá smysl se tedy touho komercí poznamenanou a kvalitou nedotčenou scénou nijak zabývat. To je ovšem fatální chyba. I přes pozůstatky čtyřiceti let   komunismu, existuje tu totiž řada vynikajících záležitostí, stejně jako v každé jiné kultuře, jen je potřeba trochu hledat...
Symbolicky první díl bude patřit těm, kdo jako první (Olympic a Mefisto odpustí) Čechům ukázali pořádný rock, tak jak byl tehdy moderní v Anglii. Legendární pražské kapele Flamengo.


Formace vznikla v roce 1966 z jádra pražské kapely Mahagon (Přemysl Černý, Pavel Fořt, Eduard Vršek, František Francl) ve spojení s Jiřím Čížkem. Na postu zpěváka se na koncertech střídaly české rock'n'rollové špičky, jmenovitě Pavel Sedláček a Viktor Sodoma. Oba zpěváci, nebo přesněji řečeno jejich střídání, nenaplňovali očekávání kapely, proto je definitivně nahradil Petr Novák, do té doby frontman kapely George and  Beathovens. Ve stejné době skončilo působení Eduarda Vrška, které způsobilo zemětřesení v kapele - všichni členové (kromě Černého a Francla) si za účelem zlepšení kvality a konceptu do budoucna proházeli své nástroje. Po této anabázi Flamengu zůstala pouze jedna kytara, na doprovod proto přišel jinak populární zpěvák Karel Kahovec (dnes George and Beathovens). Pro další směřování kapely se však ukázal rozhodující Novákův skladatelský talent a kontakty s textařem Ivo Plickou.
Repertoár byl zprvu olivněn kapelou Beatles, další kroky ale už putovaly k Rythm and Blues, a to přesně v tom pravém smyslu slova, tedy styl Rolling Stones, ne to, čemu se tak říká dnes...
Mladá kapela hrající rock měla v roce 1966 jedinou možnost, jak se dostat do rádia, a to pořad 12 na houpačce Jiřího Černého, krále české hudební publicistiky. Sem se začínající kapely mohly hlásit s amatérskými nahrávkami, ty zajímavé Jiří Černý vybral a pouštěl do éteru Československého rozhlasu ve svém pořadu. Posluchači si pak mohli hlasováním tvořit hitparádu, díky které tak bylo objeveno hned několik pozdějších hvězd, jmenujme jedno jméno za všechny - Karel Kryl...
Pánové z Flamenga vsadili všechny svoje šance na demonahrávku Novákovy skladby Já budu chodit po špičkách a stali se jedněmi z prvních lídrů této hitparády.
To už kapelu nemohl přehlédnout ani Supraphon, který tehdy držel nahrávací monopol. V roce 1967 tak kapela míří do studia a výsldkem jsou první profesionální nahrávky. Zatím však pouze singly....
I ty ale stály za to! Debutový byl Novákův - Já budu chodit po špičkách/Povídej, následovaly Kahovcovy autorské počiny - Svou lásku jsem rozdal/Poprava blond holky a Co skrýváš v očích. Na dalším singlu byl na jedné straně hit Karla Kahovce Paní v černém a hlavně evergreen až do dneška, nesmrtelný Náhrovní kámen Petra Nováka. V této souvislosti mě napadá, kolik lidí si u téhle skladby vybaví kapelu Flamengo. Moc jich asi bohužel nebude...


Následoval samozřejmě obrovský hlad po muzice Flamenga, téměř nepřetržité koncertování a konečně také zahraniční koncerty, turné v Polsku. To  už ale kapelu opustil Jiří Čížek a bez klávesáka se kapela stala více kytarovou. Ta pravá revoluce ale nastala až po návratu z Polska, když se ve prospěch své sólové dráhy s kapelou rozloučil Petr Novák. Další singl se už chystal, proto v písni Džbán za jejího autora zaskočil Pavel Sedláček. Definitivně se pak zpěvu ujal opět doprovodný kytarista Karel Kahovec.
O všechny singly s Plickovými texty byl ve své době neuspokojený enormní zájem, který vlastně trvá dodnes.
Po dalším turné v SRN se skvěle sehraná kapela přesvědčila o tom, že v Českoslovesku není zcela doceněna. Manažer kapely a bubeník/perkusionista Přemysl Černý se následně rozhodl přenechat své místo za bicími zdatnějšímu a známějšímu Erno Šedivému.
V Novákovi kromě zpěváka ale odešel i hlavní skladatel, proto nezbývalo nic jiného, než hrát na koncertech repertoár povětšinou převzatý. Tato skutečnost pak kapelu ovlivnila natolik, že další singl byla No Reply  Johna Mayalla. Flamengo mělo další nabídku na koncerty v Německu na stole a další personální změny před sebou. Kytarový zvuk doznal rázné změny, Karla Kahovce nahradil jeden z nejvíce nedoceněných gigantů české hudby, bohužel již zesnulý Ivan Khunt, jeden z prvních, kdo u nás začal hrát na do té doby nevídaný nástroj a jednu z nejúžasnějších akvizic rockové historie, Hammondovy varhany. Navíc byl dobrým zpěvákem. To už se psal rok 1969.
V Německu se kapela potkala se skvělou bluesovou zpěvačkou Joann Duggan, přemluvili ji, že je lepší zpívat pro vyprodanou Lucernu, než pár amerických vojáků na německé základně, a zařadili ji do své sestavy. Aby to v normalizačním Československu mohlo vůbec být možné, musela se stát manželkou Františka Francla. Hned po návratu z koncertní štace kapela v novém složení opět zamířila do studia se singlem Summertime, pohasínající domácí popularita tak dostala drobnou vzpruhu a Pavel Fořt si vzal do hlavy, že se stane dobrým kytaristou. To slyšel sólový kytarista František Francl tak rád, že když dostal nabídku od Martina Kratochvíla, kapelníka jazzrockových Jazz Q, neodolal. A samozřejmě si s sebou do nového působiště vzal i novomanželku...
Kapelu to však nezastavilo a v roce 1970 sestavu začaly plnit skutečné rockové hvězdy první velikosti - Vladimír Guma Kulhánek (baskytara), Jan Kubík (saxofon, flétna, dechy) a konečně Vladimír Mišík,  výborný zpěvák, zvládající obstojně i hru na několik nástrojů. Při vší úctě ke slávě Petra Nováka a umění všech ostatních bývalých členů, tato sestava byla jako celek bezesporu nejsilnější. Teď už nic nestálo v cestě nahrání dlouho očekávaného debutového alba na dlouhohrajícím LP. V roce 1971 kapela pilně koncertovala a získala zpátky ztracenou důvěru publika, a to v sestavě:
Vladimír Mišík, zpěv, doprovodná kytara
Ivan Khunt, Hammondovy varhany, příležitostně zpěv
Pavel Fořt, sólová kytara
Jan Kubík, saxofon, flétna, klarinet
Guma Kulhánek, baskytara
Erno Šedivý, bicí, perkuse.
Veřejnost ještě nevěděla, že už byla navázána spolupráce s dnes už legendárním producentem Hynkem Žalčíkem a tehdy asi nejlepším domácím básníkem Josefem Kainarem. Členové kapely v čele s Mišíkem a Kubíkem začali skládat písně, které vozili Josefu Kainarovi za účelem textů. Ten na nich s bídnou pracovní morálkou pracoval vždy v noci před odevzdáním, což jim ale na hodnotě spíše přidalo, mají výbornou atmosféru. Těžce nemocný Kainar nakonec zemřel krátce po dopsání posledního textu. Nakonec byl víceméně výhradním textařem alba, kromě instrumentálního intra a Khuntovy Stále dál (tu si Ivan Khunt mimochodem i nazpíval). Producent Žalčík albu dodal tehdy moderní, dnes nadčasový jazzrockový zvuk, ovšem bez nepřehledných jazzových kudrlinek a naopak nepostrádající tvrdost. 16.3. tak vyšlo LP Kuře v hodinkách, které se okamžitě stalo kultovním materiálem a dnes ho řada expertů považuje za nejlepší album českého rocku všech dob. Flamengo se svým Kuřetem v hodinkách stalo definitivně nesmrtelným!


Také koncerty  začaly zdobit takové skladby, jako Jenom láska ví kam, Rám příštích obrazů, Pár století, Stále dál nebo právě titulní Kuře v hodinkách.

Bohužel normalizace už byla natolik pokročilá, že rockové kapely neměly situaci v ničem lehkou a ty úspěšné to schytávaly i za ty méně známé. Flamengo začalo situaci odnášet ignorací v rádiu, televizi, represí koncertů, až věčnou buzeraci nevydrželi postupně všichni členové, Mišík odešel na sólovou dráhu (Etc...) a kapela definitivně zanikla jen rok po tom, co dosáhla svého největšího triumfu....
Posluchači ale nezapomněli. To se stalo až o 20 let později, paradoxně ve chvíli, kdy v roce 1994 vydavatelství Bonton, už pod vedením Martina Kratochvíla (kdo četl pozorně, tak ví...) Best of kompilaci z nahraných singlů a Kuřete v hodinkách. Úplně zbytečně pak v roce 2003 vyšla podobná kompilace, obsahující alespoň všechny vydané singly v chronologickém pořádku, když už nic jiného. Dnes Flamengo vychvalují pouze kritici a publicisté, veřejnost bohužel zapomněla. Snad jsem tak tímto textem splnil svoji povinnost připomenout legendu, která započala proces, díky kterému známe dnes i něco jiného než pop. A někdo začít musel...



Žádné komentáře:

Okomentovat