Modrá lajna se táhne dál
Blue Effect, podle mnohých nejlepší česká kapela všech dob a ikona let sedmdesátých, před osmi lety opět ožil. Obnovil ho dlouholetý kapelník, Radim Hladík, pravděpodobně vůbec nejlepší kytarista naší země. Na pomoc si vzal zpěváka hrajícího na kytaru a klávesy Honzu Křížka, frontmana kultovní kapely devadesátých let Walk Choc Ice, ze stejné formace pochází i bubeník Vašek Zima a rytmickou sekci s ním tvoří talentovaný baskytarista Vojta Říha. Nově složená formace měla původně tvořit nový materiál, ale nakonec se zůstalo povětšinou u osvědčených skladeb druhé poloviny dvacátého století, a to zdaleka ne jen těch z pera Radima Hladíka. Kvalitní, i když trochu demode repertoár a vynikající sehranost slavily úspěch už od počátku, když pak vyšlo koncertní CD a DVD, došlo na akustický program. Pravda, čistá akustika to není a Radim Hladík předvádí své mistrovství na kytaře elektrické, Honzova kytara i Vojtova baskytara ale akustické jsou. Loňské album Acoustic Times, zaznamenávající opět zvukově i obrazově právě tato vystoupení, osobně považuji za jeden z nejsilnějších českých počinů posledních let. Když se tak Blue Effect ukázal s tímto setem v našem městě, nemohl jsem samozřejmě za žádnou cenu absentovat. Velice zvědav jsem byl na výkon kytarové legendy a veselou povahu vystoupení frontmana, což jsem obdivoval už na zmíněném koncertním albu.
Po zaplacení dvou set korun jsem se ocitl na ploše se židlemi, uprostřed kterých byl připraven zvukař, na pódiu byly bicí a 4 stoličky, příznačné pro unplugged vystoupení. Diváků bylo poskrovnu, ale během následujících minut se prostor slušně zaplnil. Zádrhel tak nebyl v počtu diváků, ale spíše v jejich věkovém průměru. Základní dvě skupiny byli lidé kolem šedesátky, kteří dříve chodili na Blue Effect, a pak čtyřicátníci, kteří bývali fanoušky kdysi nesmírně populárních Walk Choc Ice. Mladší návštěvníci, vyjma malých dětí druhé jmenované skupiny, byli přítomni v počtu menším než malém. Vzhledem ke zmíněnému repertoáru je to pochopitelné, ale i tak je velká škoda, že si mladá generace nechává nevědomky ujít dříve vrcholovou kapelu, která se dnes opět řadí k nejlépe hrajícím v naší republice...
Koncert začal s mírným zpožděním, které však sám Mistr Hladík vysvětlil. Na úvod dva staré songy ještě z éry Vladimíra Mišíka, Blue Effect Street a I Like The World (Sun Is So Bright), pak už nebylo na co čekat a přišla řada na asi největší hit Blue Effectu, Slunečný hrob. Tím se publikum dostalo do optimální nálady. Po tomto kusu se slova ujmul Hladík ohledně "vykradení" tohoto songu králem popu Michaelem Jacksonem, pak se na dlouho, vlastně až téměř do konce koncertu, ujal slova Křížek.
Setlist příjemně plynul, kultovní Kuře v hodinkách od Flamenga, pak už ale opět repertoár Blue Effectu, Třiatřicet, Má hra (se zpěvem, ačkoliv, co se pamatuji z desky, text neměla), staré kusy doplnila i nejnovější věc kapely, titulní k novému českému filmu Posel, do toho první Honzovy vtípky a improvizace, konečně jsme se dočkali i kontaktu s publikem a začala ta pravá show. Radim se vyžíval ve svém veledíle, Honza na chvilku vstal ze stoličky a bláznivě poskakoval po podiu. Jeho optimismus a šoumenství vygradovalo ve chvíli, kdy přišla chvíle jeho a bubeníka Vaška Zimy. Drápky, křídla, Jako déšť a samozřejmě nezbytná Rejdit daly vzpomenout na Walk Choc Ice. Potom opět následoval návrat k písničkám Blue Effectu, tentokrát už těm z druhé poloviny sedmdesátých let, tedy těm, které se pojí se jmény Leška Semelky a Oldřicha Veselého. Rajky i Ej, padá padá rosenka jsou v setlistu koncertu Blue Effectu asi nepostradatelné, na druhou stranu zrovna mně zamrzela absence mé srdeční záležitosti, skladby Avignonské slečny z Prahy, ale na tu by to chtělo klávesy, které přítomné nebyly. Set uzavřel legendární song Ivana Khunta Stále dál, jeden z největších hitů Flamenga, a Personal Jesus od průkopníků Synthpopu, Depeche Mode. Takhle unplugged to vyzní úplně jinak než v originále...
Po koncertním setu následoval ještě přídavek. Při něm už Honza Křížek vyzval diváky, ať jdou ze svých míst až před pódium, skladby povětšinou instrumentální (nechyběl samozřejmě Hladíkův evergreen Čajovna) tak ozdobil (doslova) fyzický kontakt publika s kapelou. Závěr obstaralo opětovné předvedení Slunečného hrobu, tentokrát však, tak jako na desce Acoustic Times, na pokyn Honzy, zpívali diváci celý text. Krásný závěr vystoupení...
Jak už jsem řekl, Blue Effect je z českých kapel jedna z těch v nejlepší koncertní formě, zaslouží si větší zájem veřejnosti. Na jedné straně je škoda, že už neexistují po všech stránkách skvělí Walk Choc Ice, na druhou stranu, když vidíte, jak si koncerty Blue Effectu užívají jejich členové, je vidět, že mají důstojného pokračování. Stejně tak tato, nyní již vlastně nejdéle fungující, sestava Blue Effectu se už plně zařadila mezi ty s Mišíkem, Čechem, Kozlem, Semelkou a dalšími. A to je velká pocta.
Žádné komentáře:
Okomentovat