Indie Rock pražské trojice se označuje jako FUTU-ROLL (tento pojem vymyslela sama kapela), a není divu, že kombnuje klasický Rock'n'Roll s nejnovějšími vlivy elektronické hudby. Přesto, nebo možná právě proto, rozhodně ale překvapivě, působí sound kapely jako Nirvana spojená s Depeche Mode, Pearl Jam a Joy Division, do toho všeho vlivy pozdních Radiohead a Muse, no a v neposlední řadě samořejmě i nějaká ta nejnovější vlna elektroniky. Takže žádní Rolling Stones, ani AUX 88, jak by si neznalý pozorovatel mohl myslet.
Po prvoním demosnímku FUTU-ROLL - který se coby demo do oficiální diskografie nepočétá - vyšel první singl a následně celé EP, nazvané Kiss the Night (5 nových nahrávek, první singl a jeho remix), na kterém se v nejčistší podobě projevil sound a směr formace, a u kerého je velká škoda, že neproniklo na veřejnost až tolik... Ale to není náplní recenze CD Breath. Po EP vyšly ještě dva singly - Magic Eyes of May a Lost in Your Shades. Všechny tyto nahrávky jsou šířeny zdarma po Internetu a stáhnout si je můžete naříklad ZDE
Letos pak došlo konečně na to hlavní, tedy na debutové album, pojmenované Breath!
Ovšem hned následující skladba, Cinnamon Skies, v celkovém dojmu Carved Out hravě překonává a je možná vůbec nejlepší písní celého alba. Osobně bych ji viděl na singlu, ale o tom později... Zaposouchejte se do symbiózy syntezátoru a basy, potažmo rytmické sekce. A do toho zpěv, přesněji řečeno jeho linka...
U třetího tracku desky, Far Away, jsem byl poprvé na albu (a vlastně poprvé u A Banquet) zklamán. Cítil jsem to tak už při prvním poslechu a cítím to tak pořád. Tenhle song mi na albu nesedí, možná je moc popový, měkký, bez nápadu, přístupný veřejnosti, nevím... Každopádně je na tom nejhorší to, že se Far Away stala prvním singlem a je k ní vytvořen i klip...
V The Dust We Are se na scénu vracejí syntezátory a baskytara, téměř novoromantický zpěv, charakteriskický originální doprovod, v refrénu, takže všechno je zase v pořádku. V zajetí hudby a zvuku jsem zatím nezmínil textovou stránku věci. Matthieu, který píše všechny texty, v jednom z rozhovorů zmínil, že si přeje, aby booklet působil jako sbírka moderní poezie. Já ti, Matthieu, vzkazuji, že je pořád co zlepšovat, ale na rozdíl od ostatních, nejen českých textařů, tobě se o vcelku daří.
I když slyšíme v Blue Feelings i kytary, má asi nejvíc syntezátorový zvuk z celého alba, Synth Pop má tak nad Rock'n'Rollem tentokrát navrch. Zda je to dobře, může být subjektvní, ale asi se shodneme na tom, že se zařadí k těm povedenějším...
Šestá píseň, Fledglingna album sice na první poslech také zdánlivě nezapadá, ale tady se bude spíše chválit, protože to bude podle mého mínění právě ten element, posunující již tak výborné album na nový stupeň. Je to vlastně folková píseň 21. století. Elektroakustická kytara, vícehlas, vzadu úplně nenápadně syntezátor - úchvatné...
Touch the Unsaid, to je po akustické baladě Fledgling jako ležet v houpací sít a najednou z ní vypadnout. Při prvním poslechu s trochou nadsázky posluchači ystřelí mozek z hlavy. Na albu se řadí k nejtvrdším a nejrychlejším. Tři minuty rocového nářezu v moderním stylu. A refrén, který se nevybíravě vtírá do hlavy...
Na konec trojbloku Fledgling, Touch the Unsaid, I Am the NinthWave, přichází opět klidné, pomalejší tempo, ovšem místy opět zrychlující. Fledgling skvěle doplňuje Touch the Unsaid, tu zase I Am the Ninth Wave. Milý detail, tvořící celek.
Glass Clouds, jedna z nejdelších na albu (4:23), oproti ostatním nic nového nepřináší, má ale opět pěknou melodii a hlavně linku zpěvu, což už je dnes spíš výjimka než pravidlo. Uprostřed skladby zaujme a překvapí recitace.
Lights and Memories, těžko říct, zda bylo její zařazení na album nutné, působí možná trochu zbytečně, ale podobně je to vlastně i s předchozí Glass Clouds. Ovšem zkuste se zaposlouchat pořádně a berte oba dva sogy jako jeden dvojblok. Dojem zbytečnosti jedné z nich je rázem pryč a nahrazuje ho dojem zcela opačný. Nepostradatelnost obou!
Závěrečná Climb the Hill pasuje přesně na konec alba, zvukově se přibližuje možná nejblíž "staré" tvorbě A Banquet. V kontextu alba od Fledgling tedy opět něco, co se vyjímá mezi ostatními (tentokrát mírně) odlišným zvukem. Po skladbě následuje ještě závěrečné Outro, na které se také nezapomnělo. Kruh se tak uzavírá...
Robert Kodym jednou řekl, že nejlepší desky mají 10 skladeb, a tady se to potvrdilo. Desítku nedám za přebytečnou Far Away, jejíž přítomnost na albu se ospravedlňuje velice těžko. Taková deska nepotřebuje populární hit, buď se prostě líbí, nebo ne. Na druhou stranu, bez sebemenší propagace to nejde... Další věc, která by se dala vytknout, je místy stereotypní jednotvárnost. Z této nevýhody ale vyplývá v konečném důsledku výhoda, protože při poslechu celého alba tvoří jakýsi koncept (narušený opět pouze Far Away), všechno začne dávat smysl. Rock ovšem stojí především na písničkářství, a skladby jsou zde, až na výjimky, velice povedené. A nakonec ješě jednou: debutové album revoluční české kapely, které produkoval Steve Albini...
Moje hodnocení: 9/10
Žádné komentáře:
Okomentovat